16.11.2024 10:15
Poprvé jste byla zvolena do Evropského parlamentu (EP) v roce 2014, letošní volení úspěch je váš třetí. Pokud můžete srovnávat, je současné složení EP a atmosféra v něm jiná než dříve?
Řekla bych, že obrovský rozdíl je v tom, že je v něm daleko více pravice. Současná lidovecká frakce (EPP) chtěla vzít na palubu ty, na něž byla zvyklá, což byli socialisté. Jenže ti už úplně nechtějí věci, co lidovci, takže už pár měsíců po volbách se v některých hlasováních, hlavně na výborech, ukazuje, že „vládní“ koalice, jestli tomu tak můžeme v Evropském parlamentu říkat, nemá většinu. A EPP často dělá, že si domluví podporu v ECR (konzervativci a reformisté), u Patriotů a v dalších pravicových frakcích. Myslím, že to nemá šanci vydržet ve většině, s níž byla zvolena Ursula von der Leyeonová (předsedkyně Evropské komise). Byla jsem v šoku, když na posledním plénu prošly věci, které by v koalici projít neměly – a prošly jenom proto, že pro hlasovali Patrioti, ECR i třeba já coby nezařazená. Prošlo to a způsobilo pád rezoluce k rozpočtu.
Znamená to, že by ještě mohlo nastat nějaké přeskupení politických sil, aby se ustanovila většina, která by to táhla vytyčeným směrem?
Myslím, že přeskupení může klidně nastat. I když ochromit se EP vlastně ani nedá. Má zažité struktury, věci tam běží. Má to nějaký systém. Ale to, že se může přeskupit většina, se opravdu může stát a může to být ku prospěchu věci.
Co se týče vaší práce, zabýváte se především tématy zdravotnictví a životního prostředí. Jste členkou výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů. Platí tedy, že pokračujete v činnosti z předešlých období?
Jsem znovu i v podvýboru pro veřejné zdraví. Kontinuita je nesmírně důležitá. První období v EP je vždy velmi složité. Musíte si vytvořit kontakty. V europarlamentu to v praxi nefunguje až tolik podle frakcí jako je tomu při oficiálních jednáních. Když jdete do konkrétních vyjednávání, je to o vaší erudici, zkušenosti, schopnosti kompromisu, o tom, jak umíte vyjednávat. A troufnu si říct, že mně se třeba za deset let povedlo udělat si ve zdravotnictví jméno. Mám to tak, že přijdu a řeknu: Na tomto jsme dělali spolu, na něčem jsem se dohodli a pojďme to tak udělat znovu. To byl případ hromadných nákupů léků a vakcín. Hromadné nákupy léků, v té chvíli ještě ne vakcín, jsme navrhovali jako europoslanci už v roce 2017. Tehdy jsme cílili na antibiotika a další potřebné léky. Komise to vytáhla z šuplíku, když přišel covid. Řešila podle toho nákupy vakcín. Jenže neměla nastudovaný manuál a nakonec to byl hodně špatný obchod pro EU. Nemuselo se to stát, kdyby nás tehdy někdo poslouchal.
Zdravotnictví nadále zůstává v gesci národních států. Existuje nějaká hranice, kde se předává štafeta, kde končí možnosti EP a odkud mají slovo vlády?
Je to vždy o tom, kam vás ministři zdravotnictví členských států pustí. My máme nějaké myšlenky a myslíme si, že i pozitivní, ale přijdou ministři a řeknou: Pozor, na to nám nesahejte. Je to ovšem unijní legislativa: v tomto funkčním období se bude extrémně týkat farmaceutického balíčku, což jsou tři legislativní dokumenty, kde by se měly řešit právě nákupy léků. Měly by říci, jak se budeme stavět jako EU hromadně k patentům a obecně k dodávání a kontrole léků pro evropský trh. Všem dochází, že je jednoduché zůstat na svém písečku.
Z druhé strany - když budete vyjednávat jako samostatný stát s někým z velké farmaceutické pětky, nikdy nedosáhnete na cenu léků jako v případě, když o ní bude jednat EU s 450 miliony obyvatel. Němci na tom budou vždycky líp i proto, že mají lepší vědecké pokrytí. Když se hodnotí léky, léčivé přípravky, které přichází na evropský trh, mají lepší a rychlejší mechanismy, rychlejší postupy, jak to vyhodnotit. Proto třeba čeští pacienti u některých onemocnění mají léčbu o tři roky později než Francouzi.
To je pro mě vždycky nejsilnější argument: jestliže existuje volný pohyb zboží, a léky jsou zboží, měli bychom toho využít k tomu, abychom pomohli všem pacientům napříč Evropou. Pandemii názorně ukázala, že si hrajeme na jeden evropský příběh, ale v důsledku jsme všichni sobci.
Existují dohodnuté priority a do toho přicházejí události jako jsou prezidentské volby v USA nebo rozpad vládní koalice v Německu. Je EU akceschopná, má případně nakročeno k tomu, aby akceschopná byla?
Myslím, že nemá dobře nakročeno. Ráda bych řekla, že má, ale já to nevidím. A jak jsou globální krize větší a větší, tak EU víc a víc ukazuje neschopnost. Vždycky říkám, že nemusíte dosáhnout absolutní shody se svými partnery nebo rodinou, ale když už jí nedosáhnete, měli byste si to umět aspoň přiznat. A my si to neumíme ani přiznat. Hrajeme si na jeden celek. V každé další krizi se ukazuje, že jím nejsme. Za mě bychom měli přibrzdit, snažit se ochránit naše pracovní místa a evropský průmysl v jednotlivých členských státech. S tím může unie hodně pomoci tím, že nebude přijímat další byrokratickou legislativu, že se nebude upínat na nesmyslné cíle. Protože tím se dostáváme do absolutní konkurenceschopnosti. Ukazuje to i Draghiho zpráva, která je brutálním svědectvím absolutního úpadku evropského hospodářství. A jestli tohle není budíček, tak nevím, co by jím mohlo být. Nemáme vytvořené systémy, abychom mohli být v nějaké situaci soběstační. Jsme závislí na Číně, Americe, na komkoli a to nemáme šanci postavit se na nohy.
Volí se nová komise a v ní bude klíčová debata o emisních povolenkách. Určují cenu elektrické energie. Průmysl, který platí pětkrát méně v Číně nebo třikrát méně v USA, zůstávat v Evropě, protože energie a její ceny jsou zásadní. Přesto si pořád myslím, že cesta k nápravě pořád existuje. Ale času není nazbyt, tím spíše, že 20. ledna nastoupí do úřadu Donald Trump.
Jaké máte zkušenosti s prací novinářů?
Jsou novináři, kteří mají neskutečně interní informace, jako třeba lidé z POLITICO, a pracují s nimi. Jsou v EP non-stop. O tom to je - když chcete psát o vnitřku domu, musíte v něm žít. Dále je řada novinářů, kteří se specializují na svá témata, to znamená, že je znám z oblasti průmyslu nebo zdravotnictví. A pak existují takoví ti neviditelní typu zpravodaje, který pokrývá tři instituce a není schopný to kapacitně zvládnout. To je problém těch, kteří je tam vysílají. Poláci nebo Slováci jedou daleko více linku toho, co se v Evropě děje, jaké to může mít dopady. A to se nedá dělat bez toho, že na to nebudete mít lidi.
Druhou částí příběhu jsou novináři zvaní na parlamentní zasedání. To je fajn z toho pohledu, že se tam dostanou ti, kteří by se tam bez pozvání nedostali. Pracují často v odborných časopisech a je šance se s nimi bavit o tématech.
S přijímáním legislativy jsou často spojené úžasné příběhy a je dobře je sdílet. Aby se s těmito znalosti mohli novináři vracet domů a sdělovat je veřejnosti.
Igor Záruba
