24.10.2023 11:37
Na kurzu Tvůrčí psaní se spisovatelkou a publicistkou Danou Emingerovou, žákyní spisovatele Arnošta Lustiga, dostanou účastníci předem zadání a na kurz si přinesou vypracované texty na téma Nezvaný host a Můj opravdu zajímavý zážitek. Následně je s lektorkou rozebírají; někdy odstavec po odstavci, někdy slovo od slova.
Přinášíme ukázky dvou prací.
Téma: Nezvaný host
Vnuknutí
Martina Lišková
Nikol sedí ve své pracovně a dokončuje knihu. Nejraději by byla pánem svého času, ale musí stihnout termín odevzdání. Slíbila to svému manažerovi Andymu. Pořád někam pospíchá. Až dokončím tuto knihu, dám si rok pauzu. Jen to musím nějak oznámit Andymu. Nikol si chce ve svých třiceti letech konečně splnit sen a odjet do Keni. Babička a dědeček jí o Keni vyprávěli spoustu příběhů. Ráda by ji procestovala stejně jako kdysi oni. Nejraději má historky z masajské vesnice. Nikol se zasní a při pohledu z okna se zarazí. Zdá se jí to, nebo opět vidí tu ženu? Určitě je to ona. Dnes v obchodě ji viděla ve vedlejší uličce. Včera ji zahlédla ve fitku. O den dříve v kavárně. Možná je to jen náhoda. Připadá ji ale povědomá, jako by ji odněkud znala. Teď stojí před Nikoliným domem a pozoruje ho. Čeká na někoho?
Nikol jde do předsíně, cestou mine zarámované fotky s babičkou a dědečkem. Musím jim dnes zavolat, pomyslí si. Obuje si boty a vyjde na ulici.
„Mohu vám s něčím pomoct? Hledáte někoho?“ ptá se Nikol.
„Ano, hledám vás.“
„Co pro vás mohu udělat?“
„Můžeme si promluvit uvnitř?“
Nikol chce odmítnout. Přece ji nezná. Připadá ji ale, jako by ženu znala celý život a proto souhlasí. Cestou do pracovny prochází kolem zrcadla a Nikol začne mít zvláštní pocit. Ta žena je mi velmi podobná, jen vypadá starší.
„Jak se jmenujete?“
„Jsem také Nikol,“ odpoví žena. „Asi mi to nebudeš věřit, ale pocházím z roku 2048. Já jsem ty. Nemám moc času, potřebuju, abys mi věřila.“
Nikol zalapá po dechu a ženu si pořádně prohlíží. Ano, je jí velmi podobná. Dokonce má stejnou jizvu na čele jako ona. Takovou jizvu ale může mít kde kdo.
„Odkud máš tu jizvu na čele?“ ptá se Nikol.
„Hráli jsme si s dědečkem na Masaje, ale zamotala jsem se do jejich červené deky a spadla na stolek v jídelně.“ Přesně jako já. To není možné. Žena pohlédne na stůl a kývne k Nikolině rozpracované knize. „Bude mít velký úspěch.“ Smutně vzdychne.
„Dejme tomu, že ti věřím. Jsou mé budoucí já. Jak ses dostala do minulosti a proč jsi mě vyhledala?“
„Víš, jak měl dědeček svou místnost, do které nikdo nemohl chodit?“ Měl. Minulý čas. Na Nikol bylo vidět zklamání. Žena si také povzdechla a řekla: „Ano, bohužel.“ Chvíli bylo ticho. Poté žena pokračovala: „Dědeček měl ve svém pokoji starožitné hodiny. Odkázal mi je. Vypadají jako obyčejné hodiny, ale připojil k nim vzkaz. Ty hodiny umožňují cestovat časem. U nás ale čas běží dál, proto se musím brzy vrátit. Dědeček měl i další zvláštní předměty. Jeden například umožňuje navštívit paralelní světy. Tyto předměty získal jako dar od Masajů, protože jim jezdil i s babičkou pomáhat.“
„Myslela jsem, že v Keni cestovali jako turisté.“
„Poprvé ano, ale dozvěděla jsem se, že poté jezdili jen k Masajům. Vozili jim léky a učili je moderní medicínu. Proto jsem také přišla za tebou. Můj, tedy náš, syn Charlie umírá na laterální sklerózu a není na to lék. Navštívila jsem ale i paralelní světy a v jednom z nich lék existuje. Během pátrání jsem zjistila, že lék objevil muž, pocházející z masajské vesnice v Keni. Z té, kam jezdila babička a dědeček. Ve vesnici stála základní i střední škola a tento muž se díky tomu dostal na univerzitu v USA a zapojil se do výzkumu léku proti laterální skleróze. Vím, že pokud dokončíš svou knihu, budeš slavit velký úspěch, dostaneš několik literárních ocenění, ale“ hlas jí selhal. Nikol ji chytila za ruku a pohlédla jí do očí. „Udělám vše, co bude v mých silách.“
O rok později
Nikol vstala ještě za tmy. Opláchla si obličej vodou ze studny a oblékla se. Přehodila přes sebe červenou deku a pozdravila se s ostatními obyvateli vesnice. Od té doby, co volala Andymu, uběhl už rok. Nejdříve zuřil, že nová kniha nebude, ale nakonec to pochopil. Možná doufal, že si to ještě rozmyslím, přemýšlela Nikol. Ze zamyšlení ji vytrhly probíhající děti. Za chvíli začíná vyučování. Škola zde stojí teprve 2 měsíce, ale už mají skoro všechny místa obsazené. Jak by se zdejším lidem líbila knihovna?, pomyslela si Nikol a přitáhla si deku ke krku.
Téma: Můj opravdu zajímavý zážitek
Na lovu lanýžů v Toskánsku
Bohumil Fiala
Toskánsko je oblastí, které se proslavilo především jako rodiště italské renesance. Odkaz geniálního Michellangela, věhlasná galerie Uffizi ve Florenci, hudbou prosáklá půda, rodáka a patriota Toskánska, Andrea Bocceli. Nemohu opomenout ani na vinohrady obtěžkané hrozny, olivové háje, kopce poseté vlčími máky a na horizontu silueta opatství nebo zámku, zalitého paprsky slunce…Toto vše je Toskánsko! Moje putování však tentokrát mělo úplně jiný význam a cíl. A tím byl lov lanýžů, který je opředen mnoha legendami a mýty…
Zhruba na 43° severní šířky a 11° východní délky, v samém srdci Chianti se nachází „Casa Al Veneto“ - volně by se dalo přeložit - jako „Dům Větru“. Starobylá, kamenná usedlost působila opuštěně, ale vznešeně. Je obklopena nádhernými olivovými háji a vinohrady. Procházím se dlouho po nádvoří a konečně potkávám mého přítele Vincenza a jeho psa. Přivítá mě a zavede do vinného sklepa. Otevře to nejlepší Chianti a pozvedne skleničku, se slovy: „Ať se nám zítřejší lov lanýžů vydaří“!
Lov lanýžů je především nádherná činnost, pod širým nebem, která dává člověku možnost užít si přírody ve společnosti psa, toho nejvěrnějšího přítele člověka. Takto začíná svými slovy Vincenzo, náš dnešní lov lanýžů, který jsme začali – ostatně jako každý jiný lov – v časných ranních hodinách. Dobrý pes může být dobrou pomocí, ale k tomu je zapotřebí mít potřebné znalosti o tom, jak se v lese chovat, aby se zachovala kontinuita zón lanýžů. Lanýže jsou opředeny mnoha mýty. V dávných dobách si lidé mysleli, že se lanýž, vždy objeví po úderu blesku a světla z něj, které dopadlo poblíž stromu. Ve skutečnosti se různým druhům lanýžů, daří v blízkosti různých stromů, zejména v dubových lesích, vrb, líp a třešní. Toskánské lanýže nejsou zdaleka, tak slavné jako ty z Alby, ale ani nejsou tak předražené, nemůže opomenout Vincenzo. Po několika minutách chůze, zpříjemněným vyprávěním o diamantech Itálie - tak totiž někdy lanýže zasvěcení nazývají – se dostaneme až k dubovému lesu. Vincenzo se zastavil, vytáhl z brašny důkladně zabalenou Gorgonzolu (aromatický sýr s plísní uvnitř) a nechal přičichnout Castora, svého loveckého psa, aby lépe cítil ukrytý lanýž. Castore se náhle rozeběhl k vysoké borovici, zaryl tlapy do země a znovu vyrazil pryč. Vieni, vieni (!), vykřikl Vincenzo, ale již bylo příliš pozdě! Lanýž se právě stal nejdražším psím pamlskem na světě. Naštěstí jsme byli na lovu lanýžů tentokrát první a tak jsme se vraceli s bohatým úlovkem. Na farmě nám připravili restované vejce s lanýži. Je to místní tradiční pokrm, který se podává jak jinak než se sklenicí vína Chianti. Někdy jsem unavený lanýže hledat, ale nikdy mě neunaví je jíst, dodává Vincenzo!
Projíždím často tímto regionem a vzpomenu si vždy na charizmatického Vincenza a jeho psa, Castore. A Chianti, které pro mne navždy zůstane spojeno s respektem člověka k přírodě a přátelstvím...