27.03.2023 15:48
Jan Kholl, středočeský zpravodaj ČTK, novinář, který v národní zpravodajské agentuře pracuje více než 20 let, vydává románovou prvotinu Tajný život domorodců. Ve speciálním Četkastu, podcastu ČTK, vypráví, jak se z Četkaře stane romanopisec, proč se část knihy odehrává v Číně a co mu o románu napsaly první čtenářky.
Jak se stane, že se ze zpravodaje ČTK, který píše krátké zpravodajské texty, založené na faktech a ověřených informacích, stane člověk, který napíše knihu plnou fikce, kde jsou komentáře, hodnocení a navíc to má více než 200 stran?
Tíhl jsem k literatuře už od malička, vydával školní časopis, měl jsem zálibu v indiánkách, v detektivkách, tak jsem zkoušel psát i tyhle věci. Někdy ve 14 letech jsem poslal verše do Svobodného slova, které tam otiskli. Bohužel to ale spletli a byl jsem podepsán i pod básní o dospívání mladé dívky, kterou jsem vůbec nenapsal. Tak tohle byl pro mě vstup do světa literatury.
Pak jsem začal pracovat v ČTK a neměl žádné literární ambice, to byly věci, které souvisejí s mládím a dospíváním. Až před lety jsem si říkal, že by to přece jenom chtělo vytvořit něco trvalejšího. A do toho přišel covid. V Četce se psaly pořád dokola covidové statistiky, nedalo se nikam chodit, tak jsem si říkal, že teď je ten čas odreagovat se jiným typem psaní. Ale pro člověka, který píše denně, je naložit si ještě víc vlastně trochu šílené. To je jako když vzpěrač celý den maká v posilovně a pak se v noci vzbudí a jde si ještě do garáže přidat nějakou činku.
Takže ti covid pomohl napsat román?
No, asi taky jo. Půlku knížky jsem napsal ještě před covidem. Ale vlastně jsem neměl důvod psát, neměl jsem motivaci, nevěděl jsem, proč bych to měl dělat. Tak jsem to odložil a za covidu jsem si říkal, že bych měl aspoň jednou něco v životě dokončit, takže jsem to dokončil. I když to ještě vůbec nebylo v té podobě, v jaké to pak vyšlo.
Tvůj román se jmenuje Tajný život domorodců. O čem je?
Je to asi společenský román. Někdo mu taky dal přívlastek "psychologický". Nakladatelství vymyslelo podtitul "hořkosladký román". Je to příběh člověka, který se ocitl v nějaké životní etapě. Cestuje, ale necestuje jenom po cizí zemi, ale taky po své paměti a po svém životě.
Prostředí je v románu hodně důležité, část se totiž odehrává v Číně. Proč zrovna tak daleko na východě?
Ze dvou důvodů - jednak jsem se tam byl podívat služebně od Četky, takže jsem ty čínské reálie viděl, a když jsem je měl ještě v paměti, tak jsem napsal první půlku knížky. A ten druhý důvod - mně tam ta Čína pasovala, protože hlavní hrdina prožívá obrovskou deziluzi, má pocit osamění a tím, že je v cizí zemi, se to osamění ještě prohlubuje, v neznámém prostředí je vyloučený. To jsem použil, protože se mi nabízel kontrast mezi hrdinou a jeho vnitřním životem a tím vnějším prostředím.
To asi obnášelo i nějaké rešerše, ne?
To jsem právě vůbec nedělal, jelikož jsem hrozně líný. A jelikož jsem hrozně líný, tak jsem musel psát o něčem, co aspoň přibližně znám. Tak jsem využil té cesty, reálie jsem si ještě pamatoval. Ale musím říct, že to byl docela problém potom, v procesu nakladatelské přípravy. Jelikož je tam hodně čínských jmen, muselo nakladatelství najmout sinoložku, která to celé pročítala. Třeba jsme řešili "bajdžo", kořalku, kterou hrdinové pijí, a to se přepisovalo na "paj-ťiou".
Ale zpět k rešerším, ty bych dělal nerad, protože si myslím, že to zabere strašně moc času, a já jsem psaní nechtěl nikdy obětovat tolik času. Denně píšeme zprávy v Četce, a kdybych to tady zavřel a osm hodin psal román, tak bych se asi zbláznil. Takže jsem to vždycky dělal, když jsem na to měl chuť.
Ten román je o poměrně závažných tématech, ale přitom je psaný s lehkostí, nechybí tam humor, ironie, nadsázka. Třeba se mi líbila scéna, jak si tam hlavní hrdina a jeho kamarádi kopou s plyšovým pandou. To jsou skutečné zážitky, to se stalo? Nakolik je román autobiografický?
Do jisté míry román autobiografický je, ale je tam samozřejmě hodně fikce. Zrovna scéna, jak hrajeme pandí fotbal, se skutečně stala. Šli jsme z restaurace a napadlo nás, že by bylo fajn si zahrát fotbal. A jelikož jsme měli nakoupené suvenýry, tak jsme je vyndali z papírových tašek a hráli si ve vestibulu hotelu fotbal s plyšovými pandami. Což teda musím zpětně říct, že to byl odvážný čin, protože panda je v Číně národní zvíře a usmrcení pandy se trestá trestem smrti. Takže poškození plyšového pandy by možná mohlo mít taky nějaké následky. Ale nic se nestalo, nikdo nás nezatkl. I když to tam všichni viděli a natáčeli si nás. Mimochodem natáčeli si nás pořád, i kamery byly všude.
To je další prvek, který je v románu poměrně často. To jste tam jako Evropané museli být celkem za exoty!
V S'-čchuanu jsme opravdu byli za mimořádné exoty, tam stačila barva kůže. Byli tam lidé, kteří asi nikdy neviděli Evropana. Kamkoliv jsem vstoupil, tam si mě hned 30 lidí fotilo.
V románu má hlavní hrdina občas podezření, že je sledován. Zažili jste to tam?
Pod nějakým dozorem jsme asi byli. Třeba se stalo, že jsme jeli autobusem, který někde zastavil, nastoupila většinou mladá slečna v kostýmku, která s námi pak jela, a nikdo nevěděl, kdo to je, ale byla s námi pořád. Nebo mi třeba skvěle fungoval internet, dostal jsem se v pohodě na Google, ale za pár hodin už mi to stopli, takže když jsem potřeboval poslat zprávu nebo fotky, trvalo to klidně celou noc.
A co to slovíčko "tajný" v názvu knihy?
Hlavním tématem knihy není Čína. Jsou to vztahy mezi lidmi, hlavně vztahy mezi muži a ženami. Odkazuje to k paralelním vztahům, které někdy bývají. Mí hrdinové, byť žijí spolu, mají každý ještě svůj tajný život. A potom je tam druhá rovina, kdy hrdina přijíždí do cizí země a jsou tam "domorodci", ti Číňani a on nerozumí jejich mentalitě a vůbec mentalitě Asie. Oni mají taky "tajný život", protože on nerozumí tomu, co dělají, je to pro něj jakoby utajené, nechápe jejich cizí svět.
Mně se tam hodně líbily i flashbacky do minulosti. Trošku to připomínalo film. Neinspiroval ses u nějakého klasika?
Nevím, možná. Nevylučuji to. Ale je pravda, že když jsem to psal, tak jsem si dost věcí promítal v hlavě. Nebo jsem si u toho představoval nějakou hudbu. Nebo jsem si ji i pustil.
Co ohlasy na tvou prvotinu, máš už nějaké?
Je to ještě docela čerstvě venku, ale musím říct, že už jich pár mám. Ale jenom od žen. Nevím, proč to tak je, jestli mi čtenáři-muži nic neřeknou, nebo jestli čtenáři-muži vůbec nějaké ohlasy dělají. Takže nějaké ohlasy mám, ale takové, že je to smutné. A to mě vlastně trochu rozesmutnilo, protože jsem žil v domnění, že to je veskrze pozitivní knížka. Věděl jsem, že má i smutnější notu, ale když mi několik lidí nezávisle na sobě napsalo "ahoj Honzo, dočetla jsem to, ale je to hrozně smutný", tak jsem si říkal, že jsem těm lidem asi nakonec nic moc nedal.
Co pokračování románu? Plánuješ?
Už je napsané, vyjde příští rok.
No, tak to gratuluji! A ještě mi nedá, abych se nezeptala na spojitosti s novinařinou – v ČTK po tobě čtou zprávy editoři, jak je to po napsání románu?
To je kapitola sama pro sebe! V Četce napíšeš zprávu, přečte to editor nebo editorka a je to hned venku. V nakladatelství to je drsná práce spousty lidí. A musím strašně ocenit a vyzdvihnout nakladatelství HOST a všechny ty, kteří se na knížce podíleli, a nebylo jich málo! Nejdřív jsem měl štěstí, že jsem na knize spolupracoval s Petrou Dvořákovou, což je známá autorka bestsellerů a taky redaktorka v nakladatelství. Měla na starosti makroredakci, nasměrovala mě, řekla, co tam nedávat, kde přidat, kde ubrat. Nebylo to tak, že by mi to nakázala. Ale já si všechna její doporučení vzal k srdci a všechno jsem změnil, jak mi doporučila.
Potom to měla paní Iva Reichelová, jazyková redaktorka, která s tím měla taky velkou práci. Myslím, že nemusela opravovat třeba tvrdé a měkké "i", to jsem tam snad špatně neměl, ale spíš z hlediska stylistického. Někdy se mi tam styly mísily a trošku se to třískalo. Jazyková redaktorka odvedla taky skvělou práci. Navíc ještě upozornila na logické nedostatky, které jsme přehlédli v první fázi. Třeba když je těhotná hrdinka na stránce 57 ve čtvrtém měsíci, tak na stránce 61 nemůže být najednou v prvním měsíci.
Kromě toho byla ještě samozřejmě práce na obálce. Za to jsem taky hrozně rád, jak ta obálka dopadla. Dostala ji na starost paní Lucie Kaňová, která dělala obálky třeba ke knihám Aleny Mornštajnové nebo jiných autorek.
Tohle všechno trvalo asi půl roku. Knížka měla vyjít vlastně už vloni v létě, ale přišla do toho válka na Ukrajině, energetická krize, ceny papíru šly brutálně nahoru, takže všechna nakladatelství omezovala počet titulů nebo oddalovala termíny. A já jsem byl o pár měsíců odsunutý. Vlastně na to všechno bylo dost času.
Brněnské nakladatelství HOST je známé a uznávané nakladatelství. Jak tě napadlo poslat rukopis zrovna do Hosta?
Já se do toho nakladatelství nedostal tak, že bych rozrazil dveře a hola hej, tady mě máte. Ale produkce Hosta se mi líbila, vždycky mi přišlo, že to je prestižní nakladatelství. A nevím proč, asi jsem byl dost drzý.
Jak moc ti u psaní románu pomohla dvě desetiletí psaní pro národní zpravodajskou agenturu?
Napsat něco rychle a snadno je na jednu stranu strašný handicap. My ty zprávy často sázíme, jak nám to přijde do ruky. Myslím si, že když napíšeš něco strašně snadno, pak to odložíš a za dva dny si to přečteš, tak si řekneš, že je to na tom vidět. Není to třeba odžité. Někdy to vyjde pěkně, a někdy taky ne...
Jak ty to vlastně máš s novinařinou? Ty jsi kdysi do Četky přišel spíš z hecu, než že by tě zajímalo seriózní psaní.
Já jsem přišel do Četky původně na brigádu. Říkal jsem si, že to zkusím, a už jsem tady sakra dlouho. Takže asi jsem novinář, ale pořád mi to nepřijde. Já zapisuju něco, co řeknou jiní lidé.
Vystudoval jsem češtinu na pedagogické fakultě, takže jsem měl být učitel, přitom už při studiu jsem si říkal, že učitelem vlastně taky být nechci. Tak jsem nějak hledal a tápal, až jsem zakotvil tady v ČTK. Ale že bych si říkal, že budu novinář, od svých osmi let, to ne.
V roce 2016 pracovně na Čapím hnízdě. Foto archiv J.K.
A co takhle napsat román z novinářského prostředí?
Tomu se strašně bráním! Můj hrdina v knížce je nákupčí cestovní kanceláře, protože samozřejmě nechci, aby si lidi říkali "jé, on to píše o sobě". Tomu se chci vyhnout. Román z novinářského prostředí by byl asi zajímavý, ale já nejsem novinář, co si prošel šesti redakcemi. Já jsem byl jenom v Četce, tak nevím, co tam ti jiní novináři dělají, třeba hrají ping-pong.
Přijde ti spisovatelství hodnotnější než novinařina nebo novinařina hodnotnější než spisovatelství?
Myslím, že je novinařina setsakra těžší. Musíš zobrazit nějakou reálnou skutečnost, něco, co se stalo, jsi hrozně omezená. Ale román můžeš psát imaginativně, prostě se ponořit do fantazie, dělat si, co tě baví.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Četkast v aplikacích Spotify nebo Apple a Google Podcasts.